Moderní homo sapiens, který v pravěku po tisíce let sídlil na části území, které dnes nazýváme Pálavou, či chcete li Pavlovskými vrchy na jižní Moravě, byl na rozdíl od Štorchových představ člověkem nerozpoznatelným od současné populace. Nejen z hlediska antropologie fyzické, ale i sociální a kulturní.
Pokud ve vás četba jinak půvabné knihy Eduarda Štorcha zanechala dojem, že naši nejstarší předkové byli stádem (autor spíše používá výraz tlupa) vzpřímených primátů, kteří na sebe neartikulovaně pokřikovali a většinu komunikace odbyli nonverbálně za pomoci grimas, šklebů, pohybu horních i dolních končetin a dalších dovedností, kterých je lidské, vlastně tělo primáta schopné, a že jedinou starostí lovců mamutů bylo udržet oheň a nacpat si břicho, pokud je možnost, protože třeba dlouho nemusí být, stali jste se obětí autorovy téměř „mayovské“ fabulace. Moderní věda však díky unikátnímu pálavskému nalezišti jednou pro vždy dokázala takový pohled vyvrátit a v pavlovském muzeu nabízí pravdivý obraz života takzvaných lovců mamutů. Mimochodem, i lov těchto vyhynulých chobotnatců probíhal naprosto jiným způsobem, než se dočtete v knize.
Nás však zajímá především rovina kulturní a sociální. Na její tehdejší vyspělost poukazuje například zacházení s mrtvými, kdy ve způsobu uložení pohřbených ostatků lze rozeznat obřadnost a pietu jako důsledek úcty a lásky k bližnímu, tedy kulturu mezilidských vztahů příslušníků pravěké komunity. Touhu našich předků po kráse lahodící oku dokazují dochované nálezy uměleckého ztvárnění lidí či zvířat ve formě sošek, bylo by asi nošením dříví do lesa připomínat Věstonickou Venuši. Také prokázaná místní pravěká technologie výroby látky a keramiky je nejen důkazem tehdejšího umu, ale můžeme v souvislosti s ní uvažovat nejen o možnosti potřeby a užitku – oděvy a nádoby ale i o možnosti jak vyniknout, zalíbit se zaujmout – ozdoby těla nebo příbytku. Ostatně je těžké si představit, že tehdejším ženám byli muži zcela lhostejní a tehdejší muži se zabývali pouze lovem zvěře. Kdyby tomu tak bylo, dnes by asi na planetě nebyla slyšet lidská řeč. Umělecké předměty také mohly být a s vysokou mírou pravděpodobnosti byly užívány k duchovním účelům, což je také nepochybně známka úrovně kulturního cítění. Řečeno již bylo dost. Přesvědčte se na vlastní novověkou kůži.